Školní divadelní hry se těšily oblibě především ve středověku a raném novověku. Provozovali je žáci latinských škol i jezuitských gymnázií. Tehdejší školní řády přímo nařizovaly, kolik divadelních her se má během roku odehrát. Propagátorem školních her byl i Jan Amos Komenský. Za jeho pobytu v Lešně studenti zdejšího gymnázia nastudovali mezi jiným hry Diogenes Cynický a Patriarcha Abraham, jejichž autorem byl sám Komenský. V Blatném potoku v Uhrách byly pak studenty potocké školy předvedeny hry z Brány jazyků. Tu Komenský zdramatizoval ve spise Schola ludus. Po třicetileté válce byly divadelní školní hry vytlačeny divadly v dnešním slova smyslu. K myšlence školních her se začala některá gymnázia opět vracet v průběhu 19. století. V meziválečném Československu se myšlenky školního divadla chopila skupina pokrokových pedagogů, vychovatelů a osvětových pracovníků. Výchovu dramatizací měly ve svých osnovách především pokusné reformní školy, jako bylo například Komenium v Praze – Nuslích. Nevelký soubor těchto her, především z pera učitele a spisovatele Františka Mužíka (1881 – 1966), který brzy po první světové válce vybudoval v Praze – Novém Městě pokusnou třídu a zkoušel v ní po tři roky netradiční metody (dramatizace, hry a různé kolektivní činnosti) v duchu svobodné výchovy, má ve svých sbírkách Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze. Součástí tohoto souboru je i ukázka Mužíkovy školní divadelní hry U lesních zvířátek, která je zachována ve strojopisu. Neujme se jejího nacvičení, ale i dalších drobných her, nalézajících se v muzejní sbírce, některá z dnešních škol a neobohatí tak tradici školního divadelnictví, přinášejícího nejen užitek výchovný, ale i radost malým hercům – žákům a jejich divákům bez rozdílu věku – spolužákům, učitelům, rodičům, prarodičů